Odpověď na dlouhodobou anti-IL-5 terapii v reálné klinické praxi

Odpověď nemocných s těžkým eozinofilním astmatem na anti-IL-5 biologickou léčbu je značně variabilní. U některých pacientů vede takto zacílená biologická terapie k dobré a dlouhodobé kontrole onemocnění, řada nemocných však na tuto terapeutickou intervenci nereaguje prakticky vůbec. Studie nizozemských autorů publikovaná v časopise Journal of Allergy Clinical Immunology: In Practice se zaměřila na přesnější popis takové variability. Zabývala se také důvody, které vedly ke switchi mezi jednotlivými monoklonálními protilátkami z této lékové skupiny.

Práce analyzovala prospektivně sbíraná data od 114 pacientů léčených některým z anti-IL-5 biologik (mepolizumab, reslizumab, benralizumab) v běžné klinické praxi. Sledování trvalo dva roky. Pro účely analýzy byli pacienti rozděleni na tři skupiny dle klinické odpovědi na terapii. První skupinu tvořili tzv. superrespondéři, u nichž bylo astma zcela pod kontrolou s FEV₁ ≥ 80 % předpokládané hodnoty a docílili kompletní kontroly. Jako částeční respondéři byli označeni ti, kteří na léčbu sice odpověděli, ale přetrvávala u nich reziduální aktivita onemocnění. Jako non-respondéři pak byli vedeni pacienti, kteří přerušili anti-IL-5 léčbu kvůli zhoršení klinického stavu.

Po dvou letech anti-IL-5 terapie mohlo být 14 % pacientů označeno jako superrespondéři, 69 % jako částeční respondéři a 11 % jako non-respondéři (u zbylých 6 % došlo k přerušení terapie z jiných důvodů než kvůli neúčinnosti).

Autoři studie se snažili identifikovat i prediktivní faktory určující odpověď na léčbu. Pravděpodobnost, že se nemocný stane superrespondérem, statisticky signifikantně zvyšovalo kratší trvání nemoci (p = 0,009) a vyšší FEV₁ (p = 0,024). Určitý pozitivní trend (již bez statistické významnosti) byl dokumentován u pacientů, u nichž byla diagnóza astmatu stanovena v dospělosti, u nemocných bez nosních polypů a u jedinců s nižším BMI. Žádná ze sledovaných vstupních charakteristik nepredikovala se statistickou významností, že pacient na anti-IL-5 léčbu neodpoví.

Switch mezi jednotlivými biologiky byl v tomto souboru relativně častý, došlo k němu u 39 nemocných (34 %) (u 8 nemocných, což bylo 7%, byla léčba změněna dvakrát). Nejčastějšími projevy reziduální aktivity nemoci u částečných respondérů pak byly zhoršené plicní funkce (59 %) a sinonazální symptomy (58 %).

V diskuzi práce jsou také uvedené předpokládané důvody heterogenity odpovědi na anti-IL-5 léčbu.

Zdroj: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2213219820311211?via%3Dihub